Ordinace na koních

23. října 2009 v 10:26 | Jan Šťastný
Mám teď z natáčení Ordinace takový malý zážitek s koňmi… Posledních dvacet let jsem se ke koním nedostal, naposledy snad, když jsem točil nějakou filmovou pohádku nebo předtím ještě na škole, kde jsme měli kurz ježdění na koni. Teď po letech jsem se s nimi zase setkal při natáčení a znovu mě překvapilo, jak velká zvířata to jsou. A i když mám naučené, že koňům se nesmí dát najevo obava, strach, a naopak si člověk musí získat autoritu, tak jsem zklamal. Ale když máte vedle sebe hlavu, která je velká jako půlka vašeho těla… zkrátka jsem přece jen trošku strach měl a ten kůň to vycítil. I když jsem ho jen vedl, tak si dělal, co chtěl a já si pořádek prostě nezjednal…
Nedávno jsme točili scény s novou postavou, ředitelkou Zdenou Tichou, kterou hraje Dana Morávková. No a jak má Frynta ve zvyku balit ženy přes klavír nebo přes sochy, tak tentokrát to vzal přes koně. Nevím, co chystají scenáristé dál, jestli mě na toho koně někdy posadí, nebo ne, to nechám na nich, ale zatím jsem, protože jako lékař umím vyléčit všechno, vyléčil koni zákal a tím jsem si získal sympatie ředitelky nemocnice. Rád bych se teď ke koním zase dostal, ale to není jako když někam vylezete nebo skočíte padákem. Koně potřebují čas a navázat s vámi nějaký vztah. S tím mám zkušenosti ještě z mládí, z dětství, když jsem točil ve Zlíně pohádky, kde jsem jezdil na koni. Občas mě posadili na nějakého koně, který za sebou jen něco tahal, nebo na kobylku, která měla ve stáji hříbě, takže se pořád vracela… Zkrátka jsem měl na koně pokaždé trošičku smůlu, vždycky totiž měli úplně jiný starosti…
 

Můj největší úspěch

9. října 2009 v 6:00 | Jan Šťastný
Tak aby to neznělo nějak sentimentálně… Ale já přeci jen trošku považuju za svůj úspěch to, že jsem udělal přijímačky na DAMU, protože jsem chtěl koneckonců studovat úplně něco jiného než herectví a směřoval jsem tak nějak podvědomě k medicíně… Přijímací zkoušky na DAMU jsem vlastně složil omylem, protože už jsem na té škole byl a ještě jsem to ani pořádně nevěděl. Rodiče z toho byli tak trochu smutní. Ne že by si mysleli, že budu jezdit s maringotkou od města k městu, to ne… Ale přece jen se jednalo o nejisté, zvláštní prostředí, které oni neznali… A já teď doufám, že tím mým největším úspěchem je to, že jsem je za ta léta přesvědčil, že to nějaký smysl má a že i tímto způsobem se nějak dokážu postarat sám o sebe.

Můj oblíbený film

25. září 2009 v 6:00 | Jan Šťastný
Určitě mám spousty svých oblíbených filmů, na které se vždy rád znovu a znovu podívám. Miluji ale komedie. Poslední dobou mám také rád žánr science fiction nebo řekněme akční horory. Je to z jednoho prostého důvodu, mám rád techniku, rád sleduju to, jak věda pokročila. Třeba Pánu prstenů je pěkná přehlídka toho, co všechno je dnes možné ve filmu udělat. Ale tohle zase nejsou moje milované filmy, tenhle druh snímků jenom obdivuju. Milované filmy jsou pro mě staré komedie, například Někdo to rád horké Billyho Wildera… Copak tomu se dá něco vytknout? To jsou věci, které patří do mého zlatého fondu. Ale když jdu po nějaké době do kina, tak si vybírám, jak už jsem zmínil, technicky dokonalé filmy, protože na velkém plátně, s dokonalým zvukem, si je pak opravdu vychutnám. A takové ty, já tomu říkám ČT 2 filmy, pro náročnější diváky, ty si pak v klidu vychutnám doma u televize.
 


Sport?!?

11. září 2009 v 8:00 | Jan Šťastný
To slovo jsem už někde slyšel. (smích) Se sportem je to se mnou takové složitější. Jak jsem už v jednom z minulých blogů řekl, že rád chodím po horách, ale jinak ke sportu moc nepřičichnu. Letos jsem se ovšem tak trošku zbláznil a pořídil jsem si kolečkové brusle - a už jsem na nich dvakrát byl. Víte, je to takový jiný druh pohybu… na rozdíl třeba od běhu. Já jsem kdysi taky běhával, ale teď už mě kondiční běh nebaví - ty brusle jsou přeci jen zábavnější. To je také teď jediný sport, který stihám. Jako dítě jsem navíc často bruslil na klasických bruslích - chodívali jsme každý týden na zimní stadion ve Zlíně - a to jsou, myslím, věci, které člověk nezapomíná…A i když třeba třicet let neplavete a hodí vás pak někdo do vody, hned si vzpomenete a umíte to…


Natáčecí volno

28. srpna 2009 v 10:43 | Jan Šťastný
Natáčecí volno jsem neměl tak dlouhé, jako byla pauza mezi natáčením Ordinace, protože jsem ještě do konce sezony dohrával v divadle. Nicméně pak jsem se snažil uchránit všechen volný čas, co šel, takže jsem nakonec svoje volno strávil pěkně. Asi nejzásadnější pro mě byla dovolená v rakouských Alpách v Zell am See. Já totiž hory miluju a strašně rád po nich chodím. Trošku mi ale nevyšel plán utéct před horkým počasím do horského chládku. V době, kdy jsem Alpách byl, tam totiž panovaly rekordní teploty za posledních sto let. Takže jsem si tam odbyl svých 36 stupňů, což mě trošku zklamalo. Naštěstí se ale jednalo jen o dva dny a jinak tam bylo báječně a krásně. Já jsem na horách zrelaxovanej třikrát rychleji než u moře a jak říkám - hory prostě miluju!

Co nového?

7. srpna 2009 v 9:30 | Jan Šťastný
Ve středu 5. srpna jsem se účastnil tiskové konference o novém podzimním vysílacím schématu televize Nova. Nových pořadů přibývá a podle toho, co jsem viděl z ukázek právě na této konferenci, vypadají velmi zajímavě. Co se ale týče Ordinace, tak vlastně vím jen to, co se týká mě. S novou postavou Zdeny Tiché, Danou Morávkovou, to vypadá docela dobře, takže by z toho možná mohl být i nový seriálový vztah. S novými postavami rodiny Tiché (Danou Morávkovou, Vlastou Žehrovou a Kristýnou Janáčkovou) jsem se vůbec sžil velice dobře. Jejich první natáčecí obrazy před prázdninami jsem s nimi měl i já. Bylo to v exteriéru, v domě rodiny Tichých, takže jsem se setkal se všemi třemi "gráciemi" najednou, když to takhle řeknu. Jinak se všichni známe již léta letoucí a nenastal žádný problém v tom, že k nám do týmu přibyly další nové postavy.


Má vysněná dovolená

10. července 2009 v 7:00 | Jan Šťastný
Jak už jsem předeslal, letos bych se rád dostal na hory, a už na tom dokonce i pracuju - brouzdám na internetu a zařizuju. Já totiž strašně rád chodím po horách. Ale zase tak úplně extrémní horal nejsem, chodím ve výškách do 3000 m, tam je mi opravdu dobře. Aklimatizace mi trvá tak den a pak už se mi nechce zpátky. Člověk se tam nadechne trošku jiného vzduchu a i mozek začne pracovat tak nějak jinak. Náramně si tam vždycky odpočinu.
Na svou vysněnou dovolenou nemám vybrané konkrétní místo, mým snem je dostat se právě do těch velkých výšek, ale to spíš proto, že jsem zvědavej…
Mám také pár takových věcí, které bych si chtěl ještě zkusit - třeba skočit si padákem (co ale nemusím, je bungee-jumping). Nebo se podívat do Jižní Ameriky, potápět se u korálového útesu u Austrálie…. takových pár věcí, které mě ještě čekají a lákají, takže doufám, že to všechno stihnu:-)


Léto se blíží!

26. června 2009 v 7:00 | Jan Šťastný
Za chvilku tu máme letní volno a natáčení Ordinace taky čeká pauza - celý měsíc a půl. Pro nás herce nicméně prázdniny ještě zdaleka nezačínají, až do začátku července jsem totiž v divadle, čímž se mi dovolená výrazně zkrátí. Letos jsem zase dlouho zvažoval, jestli si tentokrát vybrat moře, nebo hory, a jako zatím každý rok zvítězily hory. Teď jsem si byl dvakrát po sobě zarybařit v Norsku, a tak bych letos chtěl, alespoň na týden, zkusit pro změnu Alpy. Mě ty hory prostě baví a řekl bych, že mi pomáhají odpočinout si dvakrát tolik, než kdybych byl někde u moře. Letos to volno ale zase rychle uteče a hned po natáčecí pauze v Ordinaci, která trvá do konce července, zase začínám točit další díly.

Projekt nemocnice

12. června 2009 v 7:00 | Jan Šťastný
Nedávno jsem ve svém blogu psal, jak se chystám s ostatními herci z Ordinace na exkurzi do nemocnice, podívat se na opravdové pacienty a opravdové případy. A musím říct, že to byl skutečně zajímavý zážitek. Ne že bych v nemocnici nikdy předtím nebyl - díky rodině mám k lékařskému prostředí naopak poměrně blízko - ale že bych se dostal až na operační sál, to se mi ještě nepodařilo. Takže to pro mě byl tentokrát zážitek opravdu neskutečný. Já sám jsem byl na sebe zvědav, co to se mnou udělá, až třeba uvidím nějakou otevřenou ránu (ačkoliv jsem frajeřil a dělal, že to nic není…). Ale musím říct, že mi ten pohled opravdu nevadil, to prostředí bylo moc zajímavé. Překvapilo mě tam ale, že narozdíl od vžitých představ operačního sálu jako místnosti, kde je úplné ticho, kde je slyšet jen cinkání nástrojů a kde se pohybují jen nezbytní lidé, byla skutečnost trošku jiná. I z vedlejších sálů se třeba chodili dívat, u operace se mluvilo, kibicovalo a celá atmosféra byla taková uvolněná, překvapila mě ta struktura života okolo… Já jsem měl zkrátka předtím za to, že operační sál je takové tiché až posvátné prostředí - a ono je tam ve skutečnosti spousta hluku, pořád někdo prochází sem tam, občas jsem měl i problém se tam vejít, kolik tam bylo lidí… Opravdu zajímavý…
Byl jsem taky na ambulanci, která je přece jen trošku jiná. Zní to možná divně, ale pro mě to byl horší zážitek. Když k vám přijde někdo s bolestmi a vy vidíte, jak ho sužují, tak je to hrozný. To na operačním sále, ač se do pacienta třeba tluče nebo šroubuje, už se s utrpením nesetkáte. Ambulance je takový intenzivnější zážitek, setkání s tím pacientem. A ta setkání, protože byla s těmi lidmi domluvená předem, probíhala zcela normálně a hezky.

Popularita

15. května 2009 v 7:00 | Jan Šťastný
Víte, myslím si, že bych byl asi hodně velký pokrytec, kdybych teď řekl, že mě popularita netěší. Díky ní máte alespoň zpětnou vazbu na to, co děláte, jestli to má nějaký smysl… Ona je taky popularita a popularita. Někdy popularitu dělá jen to, že se objevujete na veřejnosti, to je často podstatou našich celebrit - že jsou to lidé, kteří chodí na večírky. U herectví je to ale úplně jiné - lidé vás musí někde vidět - v televizi, v divadle, abyste se stali populární. Popularita ovšem ještě neznamená kvalitu profese, takže já bych s tímhle termínem rád zacházel velmi obezřetně - aby člověk nezfamfrněl. Není totiž automatické, že když je jaksi "populární", je už i takzvaně "hotovej". No a samozřejmě to má taky druhou stránku - bulváry. Já zrovna nejsem člověk, který pozornost bulvárních médií vyhledává, naopak mi docela vadí, protože svoje soukromí si vyřeším sám. Mně se nelíbí ta nesvoboda - pokud já budu chtít národu o sobě něco sdělit, tak to udělám sám, a vadí mi, že to dělá někdo za mě - a navíc samozřejmě velmi zkresleně. Já nad tím ale mávám rukou, protože už jsem se smířil s faktem, že to taky patří k téhle branži. Bojovat se s tím nedá a musím to brát jako nutné zlo.

Kam dál